Z. Miler - můj táta, můj učitel a jeho umělecký odkaz, který mi svěřil.

Tátův umělecký odkaz je jednoduchý, ale o to náročnější na splnění. Jeho nevyřčené přání je, aby byly obrázky krásné, "vymazlené". Poctivě vysezené. Aby měl příběh smysl, napětí, zápletku, legraci a šťastný konec. Aby se děti bavily. Nedlouho před smrtí se otec zasnil a řekl: "Vidím před sebou ještě spoustu knížek s Krtkem". Viděla jsem to s ním a měli jsme z toho radost.

Můj táta - malíř, kreslíř, filmový tvůrce. V čem je jeho genialita - co o něm málokdo ví.

Genialita mého táty asi tkví v tom, že se narodil, aby kreslil. Myslím, že ho nic jiného tolik nebavilo jako když se mohl v klidu za svým stolečkem nořit do svých světů a kreslit je. Kreslil pořád. Byl úspěšný a od lidí mu přicházely krásné odezvy, nadšení, radost a naplnění.

Filmové myšlení - základní fenomén i knižní tvorby

Táta, když se ho kdokoli ptal, jestli chtěl dělat kreslený film, vždycky odpověděl, že chtěl být malířem. Osud ho ale poslal do filmového prostředí a to už ho nepustilo. Táta v něm nakonec našel zalíbení i naplnění. Kreslený film dělal dnem i nocí. Pamatuji si z dětství, že večer před spaním mnohokrát seděl v peřinách, protože mu to nedalo a rozkresloval si ještě scény do filmu na příští den.

Můj táta a já - kreslíři a malíři - co společného a co odlišného

Táta byl mnohem pilnější než já. Vydržel sedět na židli mnohem déle než ho něco začalo bolet. Maminka se starala o domácnost, takže se mohl plně věnovat svému poslání.

Jak táta mě umělecky vychovával a jak se mnou začínal umělecky spolupracovat

Vzpomínám si. že jsem s tátou začala spolupracovat už asi ve třech létech. Na chatě v podkrovní místnosti, kde táta pracoval, nakreslil dvě jablíčka jako oči, hůl jako nos, hrabičky jako pusu. Šátkem s uzlem nahoře vše svázal do uzlíčku a byla z toho babka. Vzpomínám, jak jsme se tomu smáli a stále to kreslili dokola. Takových babek pak měl na nástěnce několik desítek v různém provedení. Vzpomínám si také na můj první umělecký výtvor. Obrovský hřib s veselým slimákem na klobouku. Také jsme spolu kreslili domácí úkoly. Když jsem pak obrázky přinesla do třídy, vzbudily obdiv a pozdvižení. Nikdo totiž neměl profesionální zářící barvy, jaké jsem mohla použít já. Jak šel čas a já byla na střední výtvarné škole, táta nechal moji výchovu na profesorech. Teprve až když jsem byla v emigraci, začal mi hodně pomáhat přes dopisy. Ukazoval mi, z jakého konce příběh začít, jak dělat maketu. Tak asi ve 26 létech začala moje první profesionální spolupráce na Krtkovi. Táta knížky nestíhal, poslal mi skici, maketu a já mu malovala obrázky načisto, barevné a propracované a posílala nazpátek do Čech. Vznikla tak knížka "Krtek a paraplíčko" a "Jak Krtek uzdravil myšku." Když jsem se vrátila, stejným způsobem vznikla knížka "Krtek kamarád". Tady jsem už ale příběhy na tři obrázky vymýšlela sama, otec schvaloval. Ve spolupráci s Albatrosem a i na žádost nakladatele otec uvedl mé jméno na leporelech "Krtek a jaro"," Krtek a léto", "Krtek a podzim", "Krtek a zima" a "Krtkův týden", kde jsem vše kreslila a vymýšlela sama. Otec jen dohlížel, protože mu díky vleklé nemoci ubývaly síly a kreslit už nemohl. Společná spolupráce byla zakončená knížkou "Krtek a rybka".Těsně před odchodem ještě stačil knížku pokřtít na dobříšském zámku.

V čem jsme odlišní

Zdá se mi, že není na místě nás srovnávat už jen z toho titulu, že otec žil v jiné době, měl jiný charakter a zásadní rozdíl je v tom, že byl muž.

Jakou jsme si spolu užili legraci

Legrace s tátou byla dvojí. Asi největší jsme zažili na zahradě. Táta měl sokolské vychování a protože mě to bavilo, cvičil se mnou na zahradě různé cviky, ale nejvíc mě bavily přemety, při kterých mi pomáhal. Když nás to přestalo bavit, začal mě lechtat. Nebo, když jsem nechtěla jít spát, balil mě do peřiny jako do palačinky tak dlouho, až se mi spát chtělo. Druhý typ legrace byl, že nám vyprávěl před spaním různé legrační příběhy. Nejvíce jsem milovala "Chrousťáky". Chrousti - brouci prožívali všelijaká dobrodružství a příhody. Škoda jen, že nezůstal z vyprávění žádný záznam.

Příběh - základ úspěchu pro film i knihu

Tuto skutečnost jsem začala vnímat před nedávnem. Celý život ale píšu různé motivy příběhů do šuplíku a tak se mimovolně trénuji. Příběh musí člověka bavit, ale především ho naplňovat, kdo se dívají na jeho obrázky nebo ho čtou.

Je až neuvěřitelné, kolik skic a studií byl táta schopen udělat na dané téma. Mě k tomu také nutil. Říkal, že nejdůležitější je umět kreslit. To mám hluboko vypáleno v podvědomí. Když se kresbě nevěnuje dost pozornosti, , výsledek je poloviční. Barvy, celkové provedení a dokončení obrázku, to je proces, na který si musí přijít každý sám.